Psychologie - arteterapieArteterapie se opírá o výtvarné projevy klientů jako o hlavní léčebný prostředek. Nejde při ní o dokonalé, konečné dílo, ale o proces tvorby. Jako zvláštní obor se vyvíjí zhruba sto let. V jeho počátcích byste našli zájem odborníků o spontánní výtvarnou produkci duševně nemocných lidí, která tehdy měla být jen oporou pro přesnější diagnózu poruchy. Až později se přešlo k zájmu o to, jak psychicky nemocný člověk vnímá umění. (Ve dvacátých letech našeho století vznikl známý Rorschachův test umožňující psychologické diagnostikování podle výkladů, jež klient dává k sérii symetrických tušových skvrn.) Teprve od druhé světové války se výtvarných technik používá v léčbě psychických poruch; málokdy samostatně, většinou v kombinaci s jinými psychoterapeutickými postupy. Od té doby vyučují některé školy arteterapii jako samostatný obor, u nás však nikoli.Arteterapie je vhodným postupem zejména u těch klientů, kteří se nesnadno slovně vyjadřují, což jsou lidé trpící psychózami, dospívající a děti, starší lidé a lidé mentálně hendikepovaní. Je vhodná také pro klienty silně emočně prožívající události, jež většinu ostatních lidí z míry nevyvedou. Pro tyto emočně labilní klienty je možnost výtvarného vyjádření nerizikovou příležitostí k odvedení a zpracování emocí, jež by v jiném prostředí a při jiném způsobu vyjádření klientovi mohly způsobit nepříjemnosti. Arteterapie je vhodným prostředkem léčby také u lidí velmi racionálních, kteří svou schopnost obratného slovního vyjadřování dávají bezděky do služby odporu k odkrývající psychoterapii. Pro některé vážně psychicky nemocné lidi může být - zejména v době počínajícího onemocnění schizofrenií či v době začínajícího období deprese - arteterapie příliš náročná a může nemocnému ztěžovat návrat k lepšímu stavu. Zkušený terapeut je schopen toto nebezpečí záhy rozpoznat a arteterapii přerušit. Arteterapie nemá naději na úspěch u lidí, kteří ji odmítají, a u lidí, kteří trpí nepřekonatelnými zábranami při výtvarném projevu. Arteterapie je vhodná jako "rozehřívání" pro jakýkoli typ psychoterapie. Krom toho, že se při arteterapii objevuje nový psychoterapeutický materiál, klient objevuje i své tvůrčí vlohy a díky tomu si může významně posílit sebevědomí. Příklad arteterapie Klient: Já jsem nepřišel na nic jiného než vymodelovat pavouka. Terapeut: Mohl byste o něm povědět pohádku? Nějaký příběh, který má zápletku a rozřešení. K: Já nevím, jak začít. T: Můžete začít jako v pohádce. Žil, byl jeden pavouk a ten se jmenoval ... K: Jmenoval se Toník. A žil v jeskyni a byl rád, že je tam sám. Někdy mu tam bylo zima. Myslel si, že by bylo pěkné, kdyby ho tam našla nějaká pavoučice, kdyby tam mohli bydlet spolu. Jenomže se toho taky bál, protože když naposledy s jednou pavoučicí zkusil žít, tak si nevšiml, že je to Černá vdova, která ho chce omotat svými vlákny a vycucat ho, až z něj nic nezbyde. Jednou takhle odpoledne, už byl večer, vidí, jak do jeskyně leze nějaká pavoučice a nese si s sebou mouchu. Ona věděla, že tam Toník bydlí, řekly jí to nějaké pavoučice ze sousedství. Tu mouchu mu nesla jako dárek. Jenže Toník si uměl chytat mouchy sám, a větší. Takže na něj neudělala žádný dojem. To je všechno. T: To už je konec pohádky: K: Ano. Vyhnal jí, protože mu chtěla jíst jeho mouchy a dál tam žil sám. T: A když mu byla zima, co dělal? K: Běhal sem tam po stropě jeskyně, aby se zahřál. T: Běhal, jako vy chodíte běhat o víkendech do parku? K: Já vám teď nerozumím. T: Ptám se, jestli běháním zaháníte svůj pocit osamělosti. K: Dalo by se to tak říct, i když běhám hlavně proto, abych si udržel kondici. T: A ženy pro vás představují asi ohrožení. Jsou to ženy, ty pavoučí samičky z vaší pohádky? K: To máte pravdu, jsou to ženy. |