Když se rozhodnu psát

Žijeme v relativním světě - člověk si nemůže být jistý žádnou svou odpovědí. Žijeme vůbec?


Vnitřní svět? - definice
Vše podstatné, co si střežíme z důvodu hodnoty, vše o čem nedokážeme nebo nechceme z nějakého důvodu veřejně promluvit, události, vzpomínky a pocity k nim přidružené, informace, o které se více či méně strachujeme, ukrývané pochybnosti, nejistoty a strachy, odsunuté problémy, které jsme vlastními silami neuměli v danou chvíli vyřešit. Naproti tomu se zde nachází také významné cenné zážitky, důvěrné pocity, radosti a mnoho dalších specifických výjimečností. Vnitřní svět je neohraničené, přesto ale dobře známé území, ve kterém trávíme většinu svého osamocení, ono místo, kde jsme schopni hluboce přemítat, snít a prožívat. Dalo by se říct, že se jedná o naše vlastní "soukromé" bohatství, které se jen velice obtížně, ať už úmyslně či nevědomě, opouští. Vnitřní svět je vlastně to jediné, co nám doopravdy patří, skutečné vlastnictví, které se jen velmi zřídka rozhodneme svěřit někomu jinému.


Věci, které mne obvykle nejvíce trápí jsou ty, které se vůbec nestaly. Ale mohly se stát...


Smutnící sýkorka
Stále smutná sýkorka sedí, sedí směle, samotná, sní...
Starý sup slétá, spatřuje, strašlivý strach sýkorku svazuje,
splynout se snaží, stále stejně, strnule.
Svízelný souboj, seč síly stačí, surový soupeř smrt slibuje.
Stmívá se.
Starý sup sedí, sedí sytý, sám...


Smolný slepýš
Smotaný slepýš, se strání splývá.
Stále svou smůlu světu sděluje.
Souká se skromně, strništěm sklesle,
snídaně svádí, sic sucho svazuje.
„Sušenku, sýr!“ Syčí si svízelně.
Spíše sýpe, slepýš smolný...
Spíž se slehla silnou smrští,
smutní středně, smířeně.


Kobra kamarádka
Jednoho dne had se plazí,
je to kobra... s prázdným bříškem!
pro svůj oběd skrze mlází,
samota ji doprovází.
Stálý úsměv o ní praví,
že je to had pohodový.

~ I. ~
Jak se sune, ptáčka spatří.
"Co bych to byla za hada?
věčná škoda sníst ho přeci,
- a peříčka já nerada!
Nač se normám lesa bránit,
pojďme spolu kamarádit!"
Ptáček na to: "Tak jo!"
A tak kobra moc je ráda,
za nového kamaráda.

~ II. ~
Dál se klouže holou strání,
až najednou z nenadání,
na medvěda narazí.
Není už to zrovna mládě,
zbytečný risk - v každém pádě.
"Byla by to velká sousta,
bezpochyby bych dost ztloustla.
A tak; nebude ti méďo vadit,
jen tak se mnou kamarádit?"
Medvěd na to: "Tak jo!"
A tak kobra hlad má sice,
ale o přítele více.

~ III. ~
Plazí se zas pomaloučku,
až tu náhle na paloučku,
podivný stín zahlédne.
Je to kondor, známý lovec,
slétá dolů - to je konec.
Vždyť i on je hladový!
...ten však s klidem promluví:
"Nechci já se s tebou prát,
rád bych byl tvůj kamarád!".
Kobra [mírně zpocená]: "Tak jo!"
A tak kobra hlad má sice,
zato o přítele více.
A po chvilce odpočinku,
myslí zase na svačinku.

~ IV. ~
Pokračuje stezkou hadí,
s mechem-trávou hezky ladí.
Tu se ale dosti leká,
čísi tlapka po ní seká!
- to kočička je, chce si hrát.
Alespoň malou chviličku!
Vždyť ještě nikdy nepotkala,
tak kroutící se kaničku.
Kobra vůbec proti není...
A tak vedle všeho hraní,
moc pěkně se skamarádí.

~ V. ~
O kousek dál v suchém houští,
hlad ji stále neopouští.
Za pár chvil už bude doma,
přesto ještě potká slona.
"Neradno si zahrávat s ním,
to jasné je jak facka!
Jak do něho kousnout zkusím,
zbude ze mě placka."
A tak; "nebude ti slone vadit,
jen tak se mnou kamarádit?"
Slon na to: "Tak jo!"
A tak kobra hlad má sice,
ale o přítele více.

~ VI. ~
Zas svou cestou pokračuje,
hlad ne příliš ustupuje.
Když z ničehož nic v překvapení,
na neklidný kopec hledí.
Co se jen takhle pohupuje?
To želva je! ...a pokukuje.
Jenže kdepak jídlo...
"krunýř má jak tvrdý kámen,
s mými zoubky byl by ámen."
A tak; "nebude ti želvo vadit,
jen tak se mnou kamarádit?"
Želva na to: "Tak jo!"
A tak kobra moc je ráda,
za dalšího kamaráda.

~ VII. ~
Dál proplétá se skrze kvítí,
západ slunce na vše svítí.
Vše tu voní, říčka hučí,
Najednou však cosi bzučí...
Rozhlíží se, kouká - hledá,
když najednou se s včelkou shledá.
"Velká škoda sníst ji přeci.
Vždyť vyrábí tak dobré věci!"
Unavená z práce letí,
"raději ji vzbudím děti!" :)
"Ahoj včelko, zastav chvíli.
Odpočiň si, naber síly!"
A najednou si povídají,
jako když se léta znají.
Tak z náhodného setkání je...
přátelství, co se nikdy nerozbije.

~ ~ ~
Už se šeří, kdo nevěří,
kobra už je u svých dveří.
A co hladem trpí stále? Kdepak...
Přátelé ti rozdělí se!
Dnes i zítra, a tak dále. :-)


LKŠ
Tak už jsem doma a nějak smutný jsem,
byla to LKŠ nebo jen pouhý sen?
První den u konce, druhý den přijde zas,
a pak už zbudou jen, vzpomínky na ten čas.
Na chvilky příjemna, v té věčné prázdnotě,
pak opět zůstanem, každý sám - v samotě.


Přítomnost
Sedím si sám, naslouchám bavícímu se okolí. Je to jiný svět, cizí, tak blízký a přesto tak vzdálený, lákavý a vlídný, pro mě neznámý a nebezpečný. Svět ostatních. Mnoho legrace a radosti, neustále nová a nová zaujetí, myšlenky vnucující všemožné asociace. Řeším si mnoho vlastních pocitů a nejistot, srovnávám a hodnotím, jsem sám sebou.


Silniční epitaf
Leží tu holoubek, venku má střeva,
už žádné pomoci není mu třeba.
Na dlouhém výletě střetl se s vozem,
pak zcela bezvládně dopadl na zem.


Občas mě děsí více to, jak se s danou skutečností vyrovnají ostatní, než já sám.

Tolik věcí nemá smysl. Proč by ho měl mít právě život?